Revoar

Když jsem se už tolik nestyděla ptala jsem se Lukase jestli i on si něco půjčí.  A hned jsem začala hledat něco co by bylo vhodné. Až po příhodné chvíli jsem uviděla jeden nádherný oblek ,,Podívej Luky ,ten je krásný!“  Lukas se první podíval na oblek a poté se začal smát a řekl: ,,Vždyt budu vypadat jak kašpar!“ Strašně mě to naštvalo. Odvětila jsem: ,,Lukasi vždyt je nádherný. Tobě vadí že jsem ho vybírala já ,vid?“. Lukas se smutně podíval a dodal: ,,Ne to mi nevadí. Jenom jsem myslel, že pochopíš, že se převlíkat nechci!“.  Paní Viliamová slyšela jaký rozpor mezi námi vzniká a tak zarmouceně řekla, že raději vyrazíme pro plavky a pak na jezero. Lukasův tatínek souhlasil. Přeci jenom se chtěli všichni zchladit. V krámku jsem si vybrala květované  plavečky a tak se mohlo vyrazit. Jeli jsme asi dvacet minut až jsme dorazili k jezeru, které se jmenovalo Diamantové. Bylo opravdu nádherné. John křičel: ,,Podívej Yasmin,je krásné jak maminčiny náušnice.“  Všichni se smáli až na Lukase, kterému se cestou udělalo nevolno.  Poté co  pan Viliam našel místo, kde bychom si mohli položit deky. Teres a John běželi do vody. Já jsem zůstala chvíli s Lukasem, ale pak mě jeho rodiče poslali do vody ať si to taky užiju. ,,Mijo, co je Lukasovi ?“ ptala se mě Teres. ,,Udělalo se mu zle. Víš asi má úpal.“  odpověděla jsem. Až do večera jsme blbli ve vodě, ale Lukas na tom byl čím dál hůř. ,,Pojedeme děti..“ zvolala paní Viliamova a starostlivě se podívala na Lukase.  Zanedloho jsme byli u Viliamů. Lukas běžel do koupelny. Celý večer tam strávil s žíněnkou na hlavě a hlavou nad záchodem. Kolem desáte jsem uložila Johna s Teres a šla jsem si lehnot, když v tom jsem uslyšela rozhovor z kuchyně. ,,Co myslíš že je Lukymu?  Drahý,nelíbí se mi to.“ Tlumeným hlasem šeptala maminka Lukase.  Pan Viliam přemýšlel a pak odpověděl : ,,Možná je to úpal, ale pokud vím, tak zvrací a to při úpal není!“ Sama jsem nad tím bloumala zatím co jsem se opírala o zeď a najednou mi někdo sáhl na rameno. ,,Jaktože nespíš  Yasmin? O Lukase se neboj. Odvezeme ho na vyšetření do nemocnice. Možná si tam taky poleží, ale pak mu bude hej!“ pošeptala Lukasova maminka. Oči se mi zalily slzami ,,A nemohla bych jet s ním?“ Vyslovila jsem se strachem. Paní Viliamová byla velmi ochotná a tak svolila : ,,Můžeš Mijo. Alespoň se postarám o děti. Musíš si ale  odpočinout. Lukas tam pojede až k ránu. Třeba se to mezitím zlepší.“ Potom se na mě pousmála a já  běžela nahoru. Brzy ráno mě paní Viliamová probudila. Sanitka Lukyho už odvezla. Jestli mám zájem mohu jet s panem Viliamem do nemocnice. Já vyskočila vzala si kratasy a tričko a  běžela dolů. Na schodech jsem potkala pana Viliama, který mě popřával dobré ráno: ,,Děkuju ,jestli je už  Luky v pohodě tak určitě krásný ráno bude!“ Udýcháním hlasem jsem vykoktala. Když jsme dorazili do nemocnice, která byla přibližně hodinu cesty, přivítal nás příjemný doktor. ,,Dobrý den! Vy určitě jdete za Lukasem Viliamem, vidte?“ Přisvědčili jsme a doktor pokračoval: ,,Hned jsem si to myslel. Taková hezká slečna se hodí k hezkému chlapci:“  Pan Viliam se smál a doktor taky. ,, Tak tady ho máte. Zatím přeji hezký den.“ řekl pan doktor. Vešli jsme do pokoje Lukyho . Lukas měl kapačky, ale jinak se na nás usmíval a zdravil jako kdyby byl uplně zdravý. Chcete vědět co je Lukasovi ? tak se nechte překvapit někdy naschle…

Zdroj:  Vyhnálková Kristýna